Španělsko-brazilská stopa v Teplicích
Zapomenutý teplický botanik Johann Christian Mikan
V lázeňském městě Teplice přišlo na svět mnoho významných osobností jako například polárník Julius Payer, historik Dušan Třeštík nebo komik Felix Holzmann. Někteří rodáci, ač po sobě zanechali významné stopy, z mysli široké veřejnosti zmizeli. Takovým případem je i lékař, botanik, entomolog a profesor přírodovědy Johann Christian Mikan.
Je rok 1769 a do Teplic přijíždí krátce po svých promocích ve Vídni mladý lékař Josef Gottfried Mikan spolu se svou manželkou Marií Annou, která pocházela z francouzského šlechtického rodu de Chabot. Ve svých 26 letech začal pracovat jako lázeňský lékař ve službách Clary-Aldringenů. Dne 5. prosince 1769 přichází v Teplicích na svět syn Johann Christian a následně roku 1771 i dcera Antonie, po jejímž narození umírá 4. června Marie Anna. Tuto událost dodnes připomíná pamětní cedulka věnovaná jejím manželem, která je umístěná na pilíři v levé boční lodi kostela sv. Jana Křtitele na Zámeckém náměstí, která v latině říká: „Své milé manželce Marii Anně ze vznešeného rodu de Chabot, narozené 27. 1. 1739, která dokud žila, vynikala zbožností k Bohu, láskou k manželovi a dětem, milosrdenstvím k chudým. Zemřela dne 4. 6. 1771 na horečku omladnic. Na památku na tuto zesnulou zasadil Josef Mikan doktor lékařství.“ Necelý rok po jejím úmrtí se žení lázeňský lékař s vdovou po podmokelském lékaři Eleonorou Alžbětou Heissikovou, dcerou pražského lékaře irského původu Silvestra O´Hehira. Za svého působení v Teplicích zachránil mnoho lidských životů za epidemie, která vznikla v důsledku hladomoru roku 1771 a napsal práci o zaječické hořké vodě. Roku 1773 se stává profesorem botaniky a chemie na Karlově univerzitě a rodina se tak stěhuje z Teplic do Prahy. Josef Gottfried Mikan se později stal rektorem Karlovy univerzity, založil první univerzitní botanickou zahradu v Praze, stal se poradcem císaře Josefa II. pro zdravotnictví, zasloužil se o reformy lékařství a lékárnictví, věnoval se výtvarnému umění, hudbě a podílel se na úpravě malostranského hřbitova, zkrátka renesanční člověk. Jeho syn Johann Christian v mnohém svého otce následoval.
Johann Christian Mikan vystudoval medicínu na Karlově univerzitě, ale lékařství se věnoval pouze krátce. Většinu života, více než 30 let, pracoval na Karlově univerzitě, kde byl jmenován profesorem přírodních věd. Během svého působení na univerzitě v letech 1800 – 1831 se výrazně zasadil o podobu tehdejší univerzitní botanické zahrady, kterou založil jeho otec na místě bývalé jezuitské zahrady na Smíchově, v místech dnešní ulice V Botanice. Dokonce v letech 1811 – 1826 zastával funkci ředitele zahrady a v této době nechal zvětšit skleník, kde začal pěstovat nové druhy tropických a jihoafrických rostlin a sbírky rozšířil i o řadu alpských a horských druhů. Za jeho působení se počet pěstovaných druhů rostlin v botanické zahradě rozšířil až na neuvěřitelných 10 000. Také podniká entomologické a botanické expedice po českých horách a roku 1811 se vydal na studijní cestu na Maltu, Baleárské ostrovy a do Španělska.
Nejvýznamnější výprava přichází roku 1817, kdy se jako botanik zúčastnil rakouské vědecké expedice do Brazílie. Tato expedice byla uspořádána v rámci cesty rakouské arcivévodkyně Marie Leopoldiny Habsbursko-Lotrinské do Brazílie, kde se stala manželkou portugalského korunního prince Pedra, pozdějšího prvního brazilského císaře Pedra I. Pokyn k sestavení výpravy předních evropských přírodovědců a umělců dal kníže Metternich, ale někdy se spekuluje, že samotný nápad vzešel od arcivévodkyně Leopoldiny, která se zajímala o přírodní vědy. Hlavním účelem bylo získání přesných informací o dosud málo prozkoumané Brazílii a rozšíření sbírek královského muzea přírodních věd Františka I. Sestavení výpravy dostal na starost ředitel přírodovědného muzea ve Vídni Carl Franz Anton von Schreibers. Do čela expedice byl jmenován právě teplický rodák Johann Christian Mikan. Mezi účastníky byli i další Češi a Němci z českého území jako botanik Johann Emanuel Pohl, přírodovědec Rochus Schüch a preparátor Ferdinand Dominik Sochor. Tato výprava, která byla označována za „největší vědeckou expedici, která kdy navštívila Brazílii“, byla rozdělena na dvě části. První odcestovala z přístavu Terst 9. dubna 1817 na lodích Austria a Augusta. Zbytek, včetně Čechů Mikana, Pohla a Schüche, se na dalekou plavbu vydala jako doprovod arcivévodkyně Leopoldiny 15. srpna 1817 z italského Livorna. Strastiplná cesta lodí Dom Joao VI a Dom Sebastiao přes Atlantik, s jedinou zastávkou na ostrově Madeira, trvala 85 dní. Do svého cíle výprava doplula 15. listopadu 1817, kdy lodě přistály v Rio de Janeiru.
Mikan se v Brazílii pohyboval především v okolí Rio de Janeira, ale podnikl cestu i na mys Cabo Frío. Podařilo se mu popsat řadu dosud neznámých druhů rostlin, například Dichorisandra thyrsiflora, Echites tenuifolis, Oxalis daphniformis, Paspalum suffultum a Passiflora amethystina. Se sbírkami se vrací do Evropy v červnu 1818 a sběry byly uloženy ve Vídni. Výstupem jeho cesty se stalo čtyřsvazkové latinsky psané dílo Delectus Florae et Faunae Brasiliensis, které sepsal v letech 1820 – 1825. Popsané druhy rostlin a zvířat doplnily litografie, které vytvořil pravděpodobně Ferdinand Lucas Bauer. Cesta do Brazílie se výrazně projevila na Mikanově zdraví, ale i přes to zůstal činný až do roku 1826, kdy se vzdal většiny funkcí a odešel do důchodu. Mezi jeho další významné odborné práce patří Monographia Bombyliorum Bohemiae (1796) a Entomologische Beobachtungen, Berichtigungen und Entdeckungen (1797).
Stejně jako otec i Christian se věnoval umění. Skládal básně, a dokonce skladatel Franz Schubert jednu z nich zasadil do písně Die Befreier Europas in Paris. Johann Christian Mikan umírá ve věku 75 let v Praze dne 28. prosince 1844. Na počest otce i syna Mikanových pojmenoval Carl Ludwig von Windelow v roce 1803 rod Mikania Wild a řada rostlin nese po nich druhové jméno, především pak po Johannu Christianovi Mikanovi. V botanické literatuře ho lze najít pod zkratkou J. C. Mikan. I když jeho jméno postupem času upadlo v zapomnění, jeho odkaz žije dodnes.
